Vánoce jsou označovány za čas klidu , míru a lásky...ale ouha! Místo klidu všichni šílí v nákupních střediscích, postrkují se u regálů a pokladen, předhánějí se v drahých značkách a vymetají pavučiny ze zaskříní, které jim tam celý rok nevadily. Mír v naší zemi naštěstí máme, takže se o něj nemusíme nikde "přetahovat", ale bylo by bezva si uvědomit, že to nemusí být stav trvalý. A láska? Kam mizí láska ke svému bližnímu v čase, ve kterém se o ní mluví nejvíc? ... Nějak na to nenacházím odpověď. Proč v tom předvánočním šílenství nejsou lidé ohleduplnější a laskavější? Proč raději pečou kila cukroví, ze kterého stejně po Novém roce polovinu vyhodí, než aby navštívili dlouho zanedbávané přátele? Proč se oknem vkrádá Santa Claus, když náš Ježíšek spí v jesličkách? Proč vídávám na oknech splašené soby namísto zářící komety? Možná si tyto otázky klade více lidí než já. Tedy... alespoň doufám, že nejsem sama, koho to šílenství nebaví.
Ale aby to nevypadalo, že Vánoce nemám ráda, tak mám a moc. Pro jednu nádhernou věc - pro rozzářená kukadla mých dětí
Pečeme spolu trochu cukroví, motáme vánočku, zdobíme perníčky a stávíme Betlém. Chodíme nakrmit zvířátka a stavíme budku pro ptáčky. Netrpělivě čekají, až se tu jednoho dne objeví vánoční stromeček a večer zazvoní dunivý hlas zvonu... Když se na ně dívám, jak jim září oči nad třpytivým stromkem, pod kterým se skrývá pár balíčků se jmény... tečou mi slzy... slzy štěstí