Dobře, omlouvám se vašim slepičím kamarádkám, zatím jsem na žádné přítulné sama nenarazila. Blíž jsem s nimi přišla do styku jen u svých místních kamarádek na chatě. Tam se s nimi nikdo nešmajchloval, slepice byly vždycky takové upatlané a co mě rozčilovalo, že je pouštěli všichni ven, aby si nahoře na polích slepice nacpaly zadarmo bachůrky, jenže oni pak lezly i k nám pod plotem a rozhrabaly záhony apod. Za to kuřátka, ta bývala úžasná, takové krásné nadýchané plyšové hračky a zdála se i docela učenlivá, a pak zřejmě jak rostla a rostla, tak nečinností hloupla
A snad ještě jedna vzpomínka ohledně toho šmajchlování. Prvního psího kamaráda mi rodiče pořídili od známého z vesnice, samozřejmě, že přišel do styku se slepicemi. Nu a když jsme to roztomilé štěňátko přinesli na chatu, dostalo jeden z polštářů jako pelíšek. Když to uviděla spořivá babička, div jí neranila mrtvice, polštář sebrala a vzala si ho s sebou do pokoje. V noci se konalo něco jako důchodcovský stryptýz, neb polštář obsadili čmelíci a pak následně obsadili i babičku. Babička vylítla z pokoje a aby dodala důkaz té hrůzy co jí rodina způsobila, jala se ze sebe strhávat a vyklepávat svršky před mírně řečeno šokovaným a zprvu nic netušícím zetěm

Takže se slepicemi se užije i jinak
